O mně

Tradiční trh: návod k přípravě

Lidové noviny, 16.10.2009

O zoufalém nedostatku zemědělských trhů se teď mluví a píše často. Když jsem za krátkou dobu napočítala v novinách sedmý článek na toto téma, rozhodla jsem se nepřidávat k nim další, ale raději jednat. Trh jsem udělala. Není to nic těžkého a můžete to zkusit také

Je slunečné sobotní poledne. V rukou držím obrovské koště a snažím se jím vyšťourat zbytky mrkvové natě z tartanového povrchu na dvoře místní základky. Trh právě končí. Na rozdíl od časů puberty, kdy jsem školní pozemek metla zásadně stylem „jako co jako?“, teď pohybuji koštětem dychtivě a účelně, poháněná těkavým blahem. Sousedé vzali trh útokem, takže pozvaní trhovci prodali všechnu zeleninu během dvou hodin. Teď už mají místní svůj med, domácí vajíčka, ovocné šťávy, klobásky, sýry a zeleninu dávno doma a z oken kuchyní se linou vůně oběda. Ještě včera jsem kvůli tomu v noci nespala a modlila se, ať přijde aspoň pár důchodců pro levnou zeleninu. Teď vím, že příští víkend tady budu stoprocentně zametat zas.

Snem Pražana totiž momentálně je přijít v sobotu na náměstí, nakoupit košík lokální zeleniny a náruč kytek po pětce za kus a jít domů vařit. Z Havelského trhu je trh překupnický a do Holešovické tržnice se každý nedostane. Místo české zeleniny tak kupujeme mrkev z Holandska, petržel z Izraele a jablka z Jihoafrické republiky. Malý zemědělský tržík jsme si vymodelovaly v představách jeden srpnový večer s mou sousedkou Klárou. Každé sobotní dopoledne v říjnu si vyzkoušíme, jak trh funguje, a uvidíme, co dál, rozhodlo se. Trvalo pět týdnů, než ožil na krytém dvoře základní školy. Kromě zametání jsme si sáhly i na další profese: rozdáváme letáky za stěrače aut parkujících před Lidlem a Penny (poprvé si libuji, že tady stojí), kopírujeme a vylepujeme plakáty, běháme po polích v Polabí a sháníme prvoproducenty ovoce, zeleniny a květin, stěhujeme dubové stoly. Cesta k cíli nebyla přímá, ale lhala bych, kdybych tvrdila, že šlo o výstup na osmitisícovku. Trochu do kopce se vinula jen při žádání o zapůjčení pozemku a přemlouvání zemědělců, aby přijeli někam poprvé a místo okopávání chvíli vydělávali. („V Klánovicích? To asi nepůjde, tam jsem nikdy nebyl.“) No a nakonec zbývalo si na tuhle srandu nějak vydělat. Každý pátek večer proto pečeme hruškové a švestkové koláče s drobenkou pro náš charitativní stánek, kde se prodají, aby pokryly náklady s přípravou trhu spojené. Na probuzení zaniklé tradice to stačí, pro pokračování bychom měly zkusit zaklepat na dveře nějaké státní instituce.

Jediné, co nám dělalo vrásky, byla srážka s místním zelinářem. Toho, kdo to tu s námi táhne v časech dobrých i zlých, připravíme o sobotní tržby, takže až ten cirkus skončí, neprodá nám ani shnilou bramboru, natož fenykl a dubový salát. Trh má posilovat lokální byznys a vazby, ne je rozbíjet. Udělíme tedy jednu výjimku a pan Hrdlic smí přivézt svůj stroj na výrobu čerstvé pomerančové šťávy a levné řezané květiny. Banány ale musí nechat v krámě. Ještě ráno na mě nevraží, ale odpoledne mi už zase kyne na pozdrav. Pomerančové šťávy se prodalo jako v krámě za celý měsíc a kytky jsou taky fuč. Český sortiment trhu dává představu určité chudosti výběru, ale opak je pravdou. Ve skutečnosti tu vládne gurmánství jako na pravém francouzském „marché“. Ochutnávám slaďounké kiwi vypěstované u Kolína, objevím malou červenou řepu sklizenou i s delikátní natí. Utržila jsem taky obří vlašské ořechy „papíráky“ o velikosi mandarinek a začínám se těšit na vánoční pečení. U stánku pana Poláka probíhá degustace deseti odrůd hrušek a vede se zasvěcená debata na téma, která je vhodná na pečení s medem, která na koláč a jaká na dozrání. Litoměřická jablka se vybírají podle buketu: to voní po hroznech, tohle po květinách. K účasti se mi podařilo umluvit také řezníka Klátila z Pacova. Prodává svou slavnou Matoušovu klobásu a ještě lepší uzenou krkovičku a paštiky ve skle. Pan Heuler má mišpule a divoká rajčata velikosti borůvek a stánek vedle nabízí čerstvě usmažené bramborové chipsy. Z trhu odchází sousedka a nevěřícně volá, že už tašku nemůže utáhnout, a přesto se nedostala při placení přes stovku.

Česká zelenina nám roste přímo u nosu a je tak dobrá, že se jí máloco z dovozu vyrovná. Představte si ji třeba jako velkou místnost, vlastně spižírnu, kterou máte hned vedle kuchyně. Dveře do ní jsou bohužel už léta zamčené. Je naditá čerstvým a levným zbožím, ale my na to už zapomněli a běháme pro zeleninu kolem celé zeměkoule. Přitom stačí jít a ty dveře… prostě otevřít.

Sdílej s ostatními