O mně

Kolache jako od grandma

BelMondo, 27.11.2012

Chtěli byste přestat poslouchat řeči o českých „blafech“ a zažít trochu hrdosti na zdejší jídlo? Hana Michopulu přináší dobré zprávy.
Otázka, kterou dostávám v poslední době stále častěji, zní: „Jaké české jídlo by mohlo obstát ve světové konkurenci?“ Pokládají mi ji známí, neznámí, kolegové i sousedi a ptají se, jestli by to nezvládla svíčková. Já ale vím, co chtějí ve skutečnosti vědět. Nemáme náhodou jídlo, na které bychom mohli být HRDÍ? Fakt hrdí – jako když jsou hoši zlatí nebo tak… Není podstatné, co odpovídám. Jedno české jídlo si totiž cestu do světa dávno našlo, prosadilo se v něm, a to bez ohledu na to, co si o tom myslím já nebo vy. Vydělává spoustu peněz. A svíčková to není.

Čas řetězení

Je to příběh, který začíná celkem předvídatelně: české koláče přivezli do amerického Texasu před více než dvěma sty lety čeští emigranti, aby s nimi vzpomínali na starou vlast v novém světě. Nic neobvyklého, každá menšina udržuje své zvyky a s nimi i sentiment, který si umíte představit: lidové slavnosti, koláčové festivaly, receptury českých praprababiček. „Někdy v 50. letech minulého století se ale najednou díky malé české pekárně Village Bakery koláč změnil z obskurního etnického jídla na všudypřítomnou potravinu,“ vysvětlil mi americký novinář a scenárista Stephen Harrigan, potomek rodiny Lednických z moravského Brušperku. Právě on mě na fenomén českých koláčů v Americe upozornil.

Z výlučného prostředí českých svateb a pohřbů se tak koláč najednou prodírá na pulty širší obchodní sítě. Nejdříve do malých pekáren a na benzinové pumpy. Později, když zákon omezí prodej alkoholických nápojů, se koláčové pumpy mění v monosortimentní prodejny a ty se začínají na dálnicích „řetězit“. A právě tam si můžete dnes nejčastěji koupit sáček s libovolným počtem koláčků a kávou velikosti M, L nebo XL. Ačkoli – prodávají se i v samostatných pekárnách.Shodou okolností v době, kdy začaly koláče opouštět uzavřené prostředí českých rodin, ochutnal své první domácí malý Steve Harrigan. Nevzpomíná na ně zrovna s nadšením. Jako dítě znal plus minus svůj původ (že jeho krev je vedle irské i středoevropská), ale moc ho to nebralo. Cítil se být hlavně klukem z americké bílé střední třídy. Kulaté hutné babiččiny koláčky s mákem mu připomínaly ten podivný starý svět, v němž nikdy nebyl, stejně jako nepochopitelnou řeč, jíž babička Gladys Berney-Lednicky občas mluvila s příbuznými do červeného plastového telefonu. Nechutnaly mu. Jenže DNA a chuťovou paměť neošálíš. S věkem po té chuti začal naopak toužit. A tak se loni na podzim – už jako zralý muž – vydal Steve po stopách předků a za nejlepšími koláči na Moravu.

Pizza nebo hovězí bbq 
Mezitím se ovšem v Americe odehrála ta komerčně zajímavější část příběhu – rozvinutý americký kapitalismus začal s naší kulatou svačinkou hospodařit. Poučné je, co z ní dokázal načerpat, a také – pochopitelně – jak ji dokázal změnit a přizpůsobit k obrazu svému. Nebylo to poprvé, kdy odchoval importovanou lahůdku v něco většího, než v co by vyrostla doma. Jak víme, italské pizzy se nesní nejvíc v Itálii, ale v Americe.

Tak například Kolache Factory, která měla k říjnu 2012 už třicet sedm poboček vlastněných franšízanty, expandovala z domovského Texasu i do států jako Oregon, Missouri, Ohio, Illinois, Colorado atd. Část z nich najdete ve městech, část na dálnicích a obsloužíte se v nich pohodlně z auta – v drive-thru. V přehledných soupisech nutričních hodnot se dozvíte vše o každém z devatenácti druhů nabízených kolachů, včetně obsahu sodíku a cholesterolu. Píšu záměrně kolachů, protože je jasné, že takové druhy jako ranchero kolache, pizza (!) kolache nebo hovězí bbq kolache žádná spořádaná česká prababička nikdy v receptáři neměla. Prostě je žádá americká chuť, i když se firmy otevřeně hlásí ke středoevropským kořenům jídla.

A co koláč a marketing? Američan myslí, že koláč je skvělé jídlo, „protože se dá snadno konzumovat, ať už v autě, v kanceláři nebo na baseballovém hřišti“, je to jídlo na cestu, jak propaguje Kolache Factory. Nejvíc firma prodá sýrovo-párkových kolachů. Tento řetězec ale není zdaleka jediný, který se specializuje na prodej sladkých a slaných svačinek z Česka. Další je třeba Lone Star Kolaches nebo Kolache Shoppe. Mezi sebou se liší v zásadě jen mírou autenticity. Zatímco některé pouštějí zákazníkům polku, jiné dělají sladké náplně nejen z krémového sýra (místo tvarohu), ale i z ananasu a jiné ze sušených švestek s meruňkami.

V jednom jsou ale stejné. Při pohledu na jejich americký koláč budete okamžitě vědět, že chuť je česká jen málo nebo vůbec a nebudete se umět rozhodnout, jestli se díváte na plněný knedlík, buchtu nebo čtvercový koláč. Jak mi vysvětlil Steve, změnu tvaru přinesla industrializace – čas i místo jsou drahé, takže se při výrobě těsto skládá těsněji vedle sebe, v důsledku čehož se koláče více nebo méně „splácnou“. Chuť těchto produktů nepovažuje za mimořádnou. „Jsou hodně velké a nakynuté. S domácím koláčem se nemůžou měřit.“

Trochu s obavou o vyhozené peníze za letenky z Austinu do Prahy jsem upozornila Steva, že ani v české pekárně mu nebude chutnat tak jako v dětství. Na industrializovanou chuť byl tudíž připraven. Co ho ovšem v domově jeho předků zklamalo, nebyla chuť českého velkovýrobního koláče, ale neprivilegované postavení, jaké v české pekárně má: „Překvapilo mě, že tak výborná věc se tu nabízí jen jako jedna z mnoha a že leží na pultě jen tak, mezi ostatními, bez patřičné pýchy.“ Svůj vysněný koláč od babičky prý nakonec našel. U příbuzných v Brušperku, a byl to domácí frgál se švestkovými povidly, politý máslem na vrchu.

Tady končí jeden příběh touhy a možná – doufám – začíná jiný příběh hrdosti. Nebo aspoň radosti.

Kulatý poklad

Sladká část naší kuchyně je tím, co může opravdu obstát. Zhodnocování kynutého těsta nejrůznějšími ovocnými náplněmi nám opravdu jde a v některých druzích jsme jedineční. Hrušková a švestková povidla jsou dokonce absolutně původní a přitom delikátní, což je dvojkombinace, kterou si u ostatních českých jídel můžeme pouze zbožně přát. V používání tvarohu jsme také dobří a měli bychom zůstat. I když je tvaroh vlastní celému středoevropskému prostoru, vyvinuli jsme pár specialit a vězte, že kromě střední Evropy to nikde tak dobře neumějí. Angličtina nemá pro tvaroh ani prakticky používané slovo a francouzský supermarket zase tak dobrý tvaroh neprodává. V neposlední řadě jsou naše dezerty tak nějak sympaticky jedlé – to znamená, že nejsou jen lahodnou sladkou rafinovaností (jako třeba francouzské cukrářské výrobky), ale dají se vzít pevně do ruky a zaženou hlad, což je praktická a ne úplně běžná přednost.

Třebaže koláč nemá na světovou cenu za přínos gastronomii, můžeme mít dobrý pocit, že ho máme – hlavně kvůli chuti, původnosti a praktičnosti. Amerika se koláče zmocnila po svém, s maximalismem sobě vlastním. Nám postačí i méně: když si ten dobrý pocit vychutnáme a s přidáním pár kapek hrdosti třeba ještě prohloubíme péči o tento malý kulatý poklad po babičce.

Vydání časopisu BelMondo, v němž vyšel tento text si můžete koupit na http://www.respektstore.cz/bel-mondo-novy-spolecensky-magazin/

Sdílej s ostatními